Neviděli jsme se tři  a půl roku a jako by to bylo včera, když  nám vařila salpicon, nevnímala nás když jsme na ni mluvili, protože byla zase  ztracená v tom svým světě a barvila si každej druhej týden vlasy na jinou barvu.

Strávili jsme spolu sice jen tři dny, ale jako by se nic nezměnilo. Měli jsme salpicon, Isla si stačila obarvit vlasy na růžovou a kolikrát bloumala někde v tom svém světě a my si z ní za to mohli dělat srandu jak před lety.

Ale ne, trochu kecám. Změnilo. 
Už spolu nebydlíme a  trochu se jsme dospěli. Trochu.

Občas mi přijde šílené, jak málo stačí aby bylo všechno jinak.  Kdyby Islu a jejího manžela nevykradli, nejspíš by ji  vůbec nenapadlo stěhovat se do Evropy a já kdybych si po škole našla práci, která by mě bavila, tak bych nejspíš nechtěla vytáhnout nohy z Česka.