Za sedm týdnů  nás zase čeká balení kufrů a budeme odjíždět s tím, že pokud všechno dopadne tak jak má, tak se vrátíme domů nejdříve za rok z čehož mi je jako obvykle trochu smutno.

I když vím, že  máme vztahy mnohem lepší, čím větší je mezi námi vzdálenost a  že všechny ty narozeninový oslavy, který nám utečou bývají z 90%  děsný,  nebo když spolu musíme trávit víc než dva dny, tak se vždycky začínáme hádat, protože  mě začne rozčilovat, že si jenom na něco stěžují. Tak  i přes to všechno je mi z toho úzko, protože nebudete moc jen tak přijít a obejmout je když Vás budou potřebovat.

Je mi jasný, že po tom, co budeme měsíc před odletem bydlet doma, tak na letiště poběžím, ale stejně tak je mi jasný, že se budu od gatu zase vracet s brekem, abych mohla mámu ještě jednou obejmout.


No a když už mi tu nad  pár řádky ukápla slza i sopel tak aspoň pár fotek z naší druhé adventní neděle, kterou jsme strávili s moji malou ségrou a  s jejím tátou abychom oslavili jeho narozeniny.

Spousta jídla, téměř 20 kilometrů v nohách, sem tam nějaké to  handrkován, ale  hlavně radost, že jsme byli spolu.