V mých nočních  se kromě zombíků vyskytují i další věci, které mě příšerně děsí. Třeba takové řízení auta.

Pro většinu lidí naprosto normální věc, pro některé dokonce něco, co je děsně baví a mají to rádi a pro mě pro změnu neskutečný stres a totální psychické vypětí.

Všechny tyhle pocity začali už v autoškole. Měla jsem za učitele starého nerudného dědka, který vypadal jak kdyby Mrakomorovi z oka vypadl a byl stejně tak zlej. Kolikrát na mě hulákal,jak jsme k ničemu, že ženský za volant nepatří a třikrát se mu dokonce podařilo mě rozbrečet. No je u to  10 let a já mám z  řízení ještě mnohonásobně větší strach, než jsem měla tehdy.

Že mám problém vím už   hodně dlouho, ale zatím mi to vycházelo vždycky tak, že jsem se bez řízení obešla. Sice jsem kolikrát musela  chodit hodně s prosíkem aby mě někdo někam zavezl, přivezl a počkal na mě, ale vždycky se mi to nějak podařilo. Ovšem teď už mi dochází možnosti a zítra začíná  můj " trénink" .

Trénink z kterého už nemůžu dvě noci spát a  po probuzení je to první věc, na kterou si vzpomenu a  vždycky mě to  na chvíli úplně ochromí a já nejsem schopná souvisle uvažovat,  popadne mě totální panika a já dokážu myslet jen na to, že to nezvládnu a skončí to tak, že je mi z toho špatně od žaludku. Nikdy jsme nezažila panic attack, ale v mých představách má tohle k němu sakra blízko.

Zítra mě čeká první jízda autem po " Praze", kdy pojedu úplně sama.
Místo abych v hlavně viděla, že pojedu jenom na Chodov nakoupit něco k jídlu a dělala si seznam, co  už doma nemáme, tak se mi tam honí Jižní spojka, kruháč, parkování, přejíždění z pruhu do pruhu, bouračky,  agresivní řidiči, co na mě budou troubit... no mohla bych takhle pokračovat do  nekonečna, nebo aspoň do zítra, než budu muset fakt jet a místo představ už to bude realita.

Držte mi  prosím palce ať to zítra zvládnu a  nevzdám to!