Krásnou adventní neděli všem,

Protisvětlo a zrzky. Nejlepší kombinace na světě.

S Aničkou jsem měla možnost fotit pár týdnů zpátky. Měla jsem naplánované jak bude krásně svítit a nebude zima. Jako obvykle bylo zataženo a kosa taková, že člověk po chvíli ani necítí ruce. Ovšem nakonec se na nás štěstí na usmálo a sluníčko na chvilku vykouklo a při té příležitosti jsme  cvakli pár fotek s tímhle božím světlem.

Za sedm týdnů  nás zase čeká balení kufrů a budeme odjíždět s tím, že pokud všechno dopadne tak jak má, tak se vrátíme domů nejdříve za rok z čehož mi je jako obvykle trochu smutno.

I když vím, že  máme vztahy mnohem lepší, čím větší je mezi námi vzdálenost a  že všechny ty narozeninový oslavy, který nám utečou bývají z 90%  děsný,  nebo když spolu musíme trávit víc než dva dny, tak se vždycky začínáme hádat, protože  mě začne rozčilovat, že si jenom na něco stěžují. Tak  i přes to všechno je mi z toho úzko, protože nebudete moc jen tak přijít a obejmout je když Vás budou potřebovat.

Je mi jasný, že po tom, co budeme měsíc před odletem bydlet doma, tak na letiště poběžím, ale stejně tak je mi jasný, že se budu od gatu zase vracet s brekem, abych mohla mámu ještě jednou obejmout.


No a když už mi tu nad  pár řádky ukápla slza i sopel tak aspoň pár fotek z naší druhé adventní neděle, kterou jsme strávili s moji malou ségrou a  s jejím tátou abychom oslavili jeho narozeniny.

Spousta jídla, téměř 20 kilometrů v nohách, sem tam nějaké to  handrkován, ale  hlavně radost, že jsme byli spolu.

Krásnou adventní neděli všem,

Říkám to sice pokaždé, ale je fakt neuvěřitelné jak ten čas letí. Je to už víc jak dva měsíce, co jsem se měla možnost vidět s Verčou a kromě sezení v kavárně a povídání jsme taky něco málo nafotili.

S Veru jsem se seznámila díky  jejímu blogu ( http://podkridylkem.blogspot.com/ )  a  domlouvali jsme se už hrozně dlouho, že se musíme potkat a vždycky nám do toho něco vlezlo.  Naštěstí  nám to na po x té konečně vyšlo a já jsme moc ráda, že jsme se sní mohla vidět ještě předtím, než odjedeme pryč.

Hodně dlouho jsem nepotkala nikoho tak milého a pozitivního jako je Veru. Rozzáří Vám den  jen její přítomnost a to, že se sní skvěle povídá je  třešnička na dortu.

Krásný večer všem,

Dneska mám pro vás první článek z našeho cestování po Floridě a ráda bych z toho udělala takovou mini sérii. Tak doufám, že se mi to povede!

Florida pro mě nikdy  nebyla místo, kam bych se nutně chtěla podívat, ale pak jsem jednou narazila na hrozně levné letenky  ( Tři dny potom, co jsem se z jedné dovolené vrátily. Máte to taky tak, že už při cestě domů, plánujete kam pojedete příště?:)) a na wishlistu mého muže už bylo hodně dlouho New Orleans a tak  mi nedalo ani moc práce ho přemluvit, že Louisana je od Floridy prakticky za rohem. Teda je, ale ne, když jedete z Key Westu!:D

Neviděli jsme se tři  a půl roku a jako by to bylo včera, když  nám vařila salpicon, nevnímala nás když jsme na ni mluvili, protože byla zase  ztracená v tom svým světě a barvila si každej druhej týden vlasy na jinou barvu.

Strávili jsme spolu sice jen tři dny, ale jako by se nic nezměnilo. Měli jsme salpicon, Isla si stačila obarvit vlasy na růžovou a kolikrát bloumala někde v tom svém světě a my si z ní za to mohli dělat srandu jak před lety.

Ale ne, trochu kecám. Změnilo. 
Už spolu nebydlíme a  trochu se jsme dospěli. Trochu.

Občas mi přijde šílené, jak málo stačí aby bylo všechno jinak.  Kdyby Islu a jejího manžela nevykradli, nejspíš by ji  vůbec nenapadlo stěhovat se do Evropy a já kdybych si po škole našla práci, která by mě bavila, tak bych nejspíš nechtěla vytáhnout nohy z Česka.

Krásný večer všem,

Už  to bude týden, co jsme se vrátili  z Dublinu zpátky do Prahy a já měla konečně čas si projet aspoň malou část fotek, které jsem tam nafotila a říkala jsme si, že se s Vámi podělím o "pár" fotek z mého nejoblíbenějšího místa na světě, z Národní botanické zahrady.

Dokud jsme v Dublinu bydleli, chodívala jsem se tam  procházet skoro pořád, hlavně do skleníků. Všichni kamarádi a rodina, kteří k nám přijeli, byli automaticky k návštěvám nucení také a k tomu jako bonus dostali sáhodlouhý monolog o tom, jak je to tam úžasné.

 Zůstalo mi to doteď, kdokoliv je ochotný se se mnou o Dublinu bavit, vždycky mu začnu cpát právě botanickou ♥

Nejsem  zrovna ten tip, co je posedlý kytkami, spíše naopak. Cokoliv, co doma pěstujeme, tak zaručeně  do pár týdnů umře, i když je to třeba  pomalu nesmrtelný kaktus. Nic. Nic nepřežije. Ovšem miluji skleníky, tu architekturu, spoustu světla, teplo a ten pocit, že jste se ztratili někde v říši divů.
Takže pokud se do Dublinu chystáte ( což bych Vám fakt doporučovala!:D ) zajděte si tam. Opravdu to stojí za to a  jako bonus  je to zadarmo. A jak všichni víme, Češi mají rádi věci, za které nemusí platit.

Krásný čtvrtek všem,

Poslední týdny mi tak nějak splývají v jednu čmouhu a musím říct, že  začínám být fakt hodně unavená. Na jednu stranu nemám ráda zimu, ale na druhou se fakt těším, až  si budu moct zalézt poddeku s čajem a knížkou, nebo  si jen tak odpoledne pospat aniž bych se cítila blbě že se flákám:)

Za chvíli budu muset vyrazit směr letiště, protože  nás čeká cesta do Dublinu, ale ještě předtím jsem Vám chtěla ukázat pár fotek z jednoho hodně rychlého a neplánovaného focení s Thao a An. Fotili jsme asi půl hodiny a pak si šli dát rybízové víno. No neberte to!
V poslední době si při úpravách hodně  ujíždím na zemitých tónech a téměř neretušuji. Navíc jsme tyhle fotky fotili na  sídlišti mezi bytovkami a na většině fotek by člověk nepoznal, že  jsme nebyli v lese. Na každým kroku najdete krásný místa ♥

Líbí se Vám podobný  styl úprav, nebo preferujete jasnější barvy?

Krásný večer všem,

V mých nočních  se kromě zombíků vyskytují i další věci, které mě příšerně děsí. Třeba takové řízení auta.

Pro většinu lidí naprosto normální věc, pro některé dokonce něco, co je děsně baví a mají to rádi a pro mě pro změnu neskutečný stres a totální psychické vypětí.

Všechny tyhle pocity začali už v autoškole. Měla jsem za učitele starého nerudného dědka, který vypadal jak kdyby Mrakomorovi z oka vypadl a byl stejně tak zlej. Kolikrát na mě hulákal,jak jsme k ničemu, že ženský za volant nepatří a třikrát se mu dokonce podařilo mě rozbrečet. No je u to  10 let a já mám z  řízení ještě mnohonásobně větší strach, než jsem měla tehdy.

Že mám problém vím už   hodně dlouho, ale zatím mi to vycházelo vždycky tak, že jsem se bez řízení obešla. Sice jsem kolikrát musela  chodit hodně s prosíkem aby mě někdo někam zavezl, přivezl a počkal na mě, ale vždycky se mi to nějak podařilo. Ovšem teď už mi dochází možnosti a zítra začíná  můj " trénink" .

Trénink z kterého už nemůžu dvě noci spát a  po probuzení je to první věc, na kterou si vzpomenu a  vždycky mě to  na chvíli úplně ochromí a já nejsem schopná souvisle uvažovat,  popadne mě totální panika a já dokážu myslet jen na to, že to nezvládnu a skončí to tak, že je mi z toho špatně od žaludku. Nikdy jsme nezažila panic attack, ale v mých představách má tohle k němu sakra blízko.

Zítra mě čeká první jízda autem po " Praze", kdy pojedu úplně sama.
Místo abych v hlavně viděla, že pojedu jenom na Chodov nakoupit něco k jídlu a dělala si seznam, co  už doma nemáme, tak se mi tam honí Jižní spojka, kruháč, parkování, přejíždění z pruhu do pruhu, bouračky,  agresivní řidiči, co na mě budou troubit... no mohla bych takhle pokračovat do  nekonečna, nebo aspoň do zítra, než budu muset fakt jet a místo představ už to bude realita.

Držte mi  prosím palce ať to zítra zvládnu a  nevzdám to!

Včera  před spaním jsem si prohlížela fotky z posledních měsíců  a zase jsem si uvědomila jaký mám vlastně štěstí. Mám skvělou rodinu, která mě sice docela často rozčiluje, ale nikdy bych je nevyměnila,  mám  úžasného manžela a hlavně, hlavně jsme všichni zdraví.

Občas mi moje problémky přijdou jako ty největší na světě. Štve mě práce, připadám si tlustá a neschopná a celkově se svět  spiknul vyloženě proti mě. Máte to někdy stejně? Tak si  vždycky zalistujte ve fotkách  a uvidíte, že zase takový chudáci nejste. I když jasný, občas se člověk musí trochu (hodně!) politovat.

Od návratu z dovolené mám pocit, že se pořád něco děje a i když je to občas trochu únavný, jsem za to fakt ráda.

• Mám za sebou první svatbu v tomhle roce a ještě mě jich pár čeká a já už se vážně těším! 
• Měla jsme možnost absolvovat svůj první  foto workshop, z kterého jsme byla a vlastně ještě pořád jsem  fakt nadšená.  
• Byli jsme si poprvé tenhle rok zalyžovat  a chytli jsme ideální počasí. Už aby jsme jeli Zas. 

• Stihli pár návštěv, skvělou večeři v Los Adelitos,  naprala jsem se na Running sushi a cpala se Pad Thai, až se mi dělali boule za ušima a po sto letech jsme si zašli do kina.
• Naučila říkat lidem ne, co se focení týká a  musím říct, že mi to ušetřilo spoustu času děláním něčeho, co nemám ráda a taky spoustu nervů:)
•  Začala jsem se učit španělštinu a zatím mě to fakt hodně baví.

A jak se máte vy?:)